V následujících 250 letech se Venia sice pomalu, ale navzdory maďarskému ohrožení rozvinula v důležité obchodní místo Viennis, resp. Wienne. Tento rozvoj byl patrný v důsledku výstavby v oblasti mezi ulicemi Bäckerstraße a Sonnenfelsgasse. Jakkoli je kontinuita osídlení zřejmá, jevila se budoucnost osady kolem roku 1000 velice nejasně. To se změnilo teprve po dobytí osady Babenberky, vladnoucími v Rakousku pod markrabětem Leopoldem III. od roku 976. Už dva roky nato bylo město poprvé označeno jako „civitas“.

Vídeň konečně obdržela městské právo

Od té doby nabývala Vídeň neustále na významu, a to i proto, že sem své sídlo kolem roku 1150 přenesl Jindřich II., nazývaný Jasomirgott (údajně proto, že měl ve zvyku často žádat Boha o pomoc slovy „ja so mir Gott helfe“). Vévoda Jindřich II. Jasomirgott tu založil klášter Schottenkloster. Vídeň definitivně získala význam města. Od konce 12. století docházelo k prvnímu velkému rozšiřování města, až po dnešní Ringstraße, postavily se městské hradby. Za zlaté období se díky četným nově zakládaným klášterům pokládá éra vévody Leopolda VI. (1198–1230).

Leopold VI. přízviskem "Slavný" udělil Vídni v roce 1221 právo být městem. Leopold pocházel z větve Babenberků a byl vévodou štýrským a rakouským

Vídeň obdržela vedle městského práva též právo skladovací. To znamenalo, že projíždějící kupci museli po určitou dobu zboží ve městě uskladnit a nabízet lidem. V době následného obchodního rozkvětu udržovala Vídeň i styky s Benátkami. K několika málo druhům zboží, jež se tehdy z města vyvážely, patřilo v celém středověku víno, vyráběné „bratrstvem z kopců“ (majiteli vinic s vlastními rytířskými statky). Pozoruhodné bylo též rozhodnutí vytvořit městský úřad ze „čtyřiadvaceti nejchytřejších mužů“. Tak se zrodila městská rada, a sto chytrých a věrných občanů, „jmenovaných“, sloužilo navíc jakožto notářští svědci. Starosta, původně jen správce městských financí, se postupem času vyvinul v nejvyššího úředníka. První jmenovitě známý starosta Vídně byl Konrad Poll v roce 1282.