Font size:

Language:

wieninternational.at

Vienna´s weekly European journal

4. část: Mor, válka a doba úžasného vzestupu (1500–1700)

Dějiny

Language

4. část: Mor, válka a doba úžasného vzestupu (1500–1700)

Nakupování v obchodech v dnešním smyslu bylo ve staré Vídni omezeno jen na několik málo druhů zboží, například na šátky a výrobky z vlny, které bylo možné získat u obchodníků v podloubí. Potraviny a pochoutky se naopak nabízely na otevřených prodejních stáncích pod širým nebem. Zboží se rozložilo na lavice a večer zase odklidilo. 

Na prastarém „Smolném trhu“ Kienmarkt byly smolné louče pro nejnutnější osvětlení pro chudé, na „Uhelném trhu“ (Kohlmarkt) se prodávalo dřevěné uhlí, na „Zvěřinovém trhu“ (Wildpretmarkt) kořist z honů. Sůl (Salz) byla k dostání u „solníků“ na Salzgriesu, pekaři prodávali své zboží v Pekařské ulici (Bäckerstraße) a na Příkopech (Graben). Poživatiny obchodníků s vejci a drůbeží se naproti tomu nabízely na druhé straně Dunaje.

První obléhání Vídně Turky

Boje o stavovské svobody a stranění nejrůznějším pretendentům panovnického domu (v užším smyslu kníže, jenž si činí nárok na – jemu odpíraný – trůn; pozn. aut.) vnesly do města ve vzrůstající míře napětí a nepokoje. To vedlo k tomu, že starostové města Vídně byli několikrát popraveni. Uprostřed této vnitřní rozpolcenosti došlo po podrobení Maďarska ze strany Turecka pod vedením sultána Sulejmana I. od 27. září do 15. října 1529 k prvnímu obléhání Turky.  Vídeň nemohla na obranu proti zhruba 150 000 tureckých vojáků postavit mnoho – pouze obranné vojsko asi 2100 žoldnéřů a zhruba 9000 pacholků, a navíc už jen městské hradby ze 13. století, které do té doby nikdy nebyly sanovány.

První vídeňské obléhání Turky, obraz z roku 1529
Süleyman I., obraz z roku 1530

Dále už ani krok: neúspěšná blokáda Vídně vojsky osmanského sultána Süleymana I. (vpravo) byla počátkem konce osmanské expanze

Vídeň se přesto jakožto „hraniční město Osmanské říše“ s úspěchem tureckému obležení ubránila a obdržela poté přídomek „nejsilnější pevnost křesťanstva“, neboť podobu takové pevnosti získala po prvním obléhání prostřednictvím nového pásu opevnění. S touto jistotou a s výstavbou ústředních úřadů, jako byla dvorní rada, dvorní kancléřství, dvorní komora a dvorní válečná rada – se zřizováním těchto úřadů začal Ferdinand I. v roce 1527 – dosáhlo město o padesát let později správní primát nad zeměmi Koruny české, jejichž tehdejší počet obyvatelstva se odhadoval na čtyři miliony. V této době, kdy probíhala reformace, přešla většina Vídeňanů k protestantství. V roce 1551 byli do Vídně povoláni jezuité. Za vlády Rudolfa II. (1576–1612) započala systematicky protireformace čili násilná rekatolizace protestantských území.

Pokud jde o vzhled města, objevily se ještě v 16. století snahy o přesunutí veřejných hřbitovů na předměstí. Jednak kvůli nedostatku místa, jednak ale i ze sílícího vědomí, že je zapotřebí opanovat nepříznivou hygienickou situaci. A propos hygiena: až do 16. století se obyvatelstvo zásobovalo jen vodou z domácích studní. První doložený vodovod byl zřízen v roce 1553. Tento „Sedmistudniční dvorní vodovod“ zásoboval císařský hrad a několik dalších budov ve Vnitřním městě, mnohem později i obecní studnu na náměstí Margaretenplatz. V roce 1565 vzniklo nejstarší městské vodovodní potrubí, „Hernalský vodovod“. Dodávalo vodu z dnešního 17. obvodu až do domku se studnou na Hoher Marktu.

Navzdory hygienickým opatřením nezůstala Vídeň znovu ušetřena moru. „Černá smrt“ řádila ve zhoubné míře, počínajíc prosincem 1678; začala na tehdejším předměstí Leopoldstadtu, a protože to bylo ještě před branami města, úřady mor bagatelizovaly a snažily se ho zatajit. V červenci 1679 přeskočila „morová jiskra“ městské hradby. Podle soudobých úřadů to bylo 70 az 120 tisíc lidí, podle dochovaných protokolů z ohledávání mrtvol to naproti tomu bylo 8 tisíc obyvatel.

Ach, ty moje milá Vídni,/Všechno je to tam!

Kazatel Abraham a Sancta Clara napsal v roce 1680 v „Mercks Wienn“: „V sumě není ulička ani ulice, kam by zběsilá smrt nezabrousila. Kolem Vídně a ve Vídni nebylo po celý měsíc vidět nic jiného, než jak odnášejí mrtvé, vezou mrtvé, tahají mrtvé, pohřbívají mrtvé.“ A u jarmarečního zpěváka, dudáka a improvizujícího básníka „Milého Augustina“ čteme: „Jeden Tag war sonst ein Fest,/Und was jetzt? Pest, die Pest!/Nur ein großes Leichennest,/Das ist der Rest!/.../Ach du mein liebes Wien/Alles ist hin!“ (Každý den se dříve slavilo/A teď? Mor, jen mor!/Jen jedno velké hnízdo mrtvol,/To tady zůstalo!/.../Ach, ty moje milá Vídni,/Všechno je to tam!“).

Rytina z obodbé roku 1610, vídeňský morový lazaret
"Milý Augustin", rytina kolem roku 1800

Morová rána si sice vyžádala tisíce životů, přivedla ale na svět nesmrtelnou figurku potulného zpěváka "milého Augustina". Ten je dodnes vnímán jako symbol toho, že i ty nejhorší katastrofy můžeme přečkat s humorem. V morovém lazaretu (vlevo) ale přesto stejně moc veselo nebylo

Sotva měla Vídeň mor za sebou, už zase stála před další zkouškou. Druhé obléhání Vídně Turky v roce 1683 trvalo tři měsíce. Vojsko vedené velkovezírem Karou Mustafou Pasou čítalo kolem 300 000 mužů, ale Vídeň zdecimovaná morem se i přesto znovu dokázala úspěšně ubránit. A to díky dobře vystavěnému opevnění, obrovské vůli hraběte Ernsta Rüdigera von Starhemberga a jeho jedenácti tisícům vojáků a pěti tisícům měšťanů a dobrovolníků, ale v neposlední řadě i díky včasnému příchodu pomocných sborů o 70 000 mužích polského krále Jana III. Sobieského.

Konec obléhání představoval pro stavební rozvoj skutečný přelom. Kromě obnovy opevnění došlo k barokizaci města. Následně začal úžasný vzestup Vídně, spojený také s otevřením první vídeňské kavárny. Georg Franz Kolschitzky bývá v této souvislosti uváděn jako její zakladatel, to však, jak se už dlouho ví, není přesné. Káva je ve Vídni známá nejpozději od roku 1645 a na základě jistého priviligia otevřel první kavárnu ve Vídni Armen Johannes Diodato v roce 1685. V roce 1700 už ve Vídni byly čtyři měšťanské kavárny, jež všechny provozovali Arméni nebo Turci. Do roku 1714 bylo do cechu přijato dalších sedm kavárníků. Největší rozvoj pak probíhal od poloviny 18. století.

Noviny v kavárně

Zatímco v roce 1747 bylo celkem jedenáct koncesí, existovalo v roce 1819 už 150 kaváren a o sto let později jich bylo dokonce 1202. Za to, že se staly ohniskem duchovního života Vídně, vděčí kavárny své sesterské „Kramersches Kaffeehaus“ v uličce Schlossergasse (propojení Přikopů (Graben) a Goldschmiedgasse v 1. obvodě), která od roku 1720 nabízela většinu novin a časopisů Německa i existující vídeňské žurnály.

redaktion