Předměstí vzniklá na západě Vídně byla v 19. století přičleněna k obci, takže město se zvedalo na strmé vrchy Vídeňského lesa. Ve směru Dunaje se císařská Vídeň ukazovala z té méně pěkné stránky: tady vznikala skladiště, továrny a železniční koleje. 

Kultura a životní stil se smyslem pro učelnost

Symbolem pro kulturu a životní pocit s tendencí k účelnosti, prostotě a intimitě je biedermeier, který se zároveň vyznačoval zálibou v detailu. Biedermeier tak dosáhl svého výrazu mezi rezignací a „rekreací“,  jež navzdory zábavnosti a domáckosti, idylickému sebeztvárnění a pozdějším klišé už dávala najevo první známky nadcházejícího převratu. Odtud také další název této epochy: „doba předbřeznová“, odkazující na revoluci v roce 1848.

Měšťanstvo bylo sice politicky nesvépravné, kulturně však udávalo tón. Rozsáhlá cenzura držela rozvoj veřejného mínění na uzdě. I když vliv státního kancléře Metternicha na evropskou politiku klesl, stal se symbolickou postavou reakcionářské politiky v Rakousku a po vypuknuti březnové revoluce ve Vídni 13. března 1848 padl.

Význam a náklad exilové literatury rostl navzdor zákazů

Cenzura zahrnovala téměř všechno. Vztahovala se nejen na mluvené a psané slovo, tj. různé texty až po štíty na obchodech, oznámení a nápisy na hrobech, ale i na výtvarná zobrazení a tištěné grafiky, například ilustrace v knihách a mapy. Důsledek: Stále více publikací vycházelo mimo Rakousko. Tato exilová literatura nabývala navzdory nejpřísnějším zákazům na významu, ale kromě toho se i stále více rozšiřovala.

Slavnostní otevření Vídeňské státní opery 25. května 1869. Na programu byl "Don Giovanni" od W. A. Mozarta

Požadavek svobody mínění a tisku se tak během revoluce 1848 stává jedním z hlavních programových bodů. Trvalým úspěchem revoluce bylo vytvoření komunální samosprávy. Stržení vnitřního opevnění (1857/58), na jehož místě byla vystavěna dnešní Ringstraße se svými paláci, znovu a nastálo pozměnilo vzezření města – Vídeň začala vypadat jako světová metropole.

I. horský vodovod pro Vídeň

24. října 1873 zahájil starosta Cajetan svobodný pán von Felder provoz I. horského vodovodu. Zásobování obyvatelstva čerstvou pitnou vodou představovalo již delší dobu problém – počet obyvatelstva Vídně totiž neustále rostl: v roce 1830 čítal včetně předměstí kolem 318 000 osob a po dvojím rozšiřování města v roce 1850 (začlenění dnešních obvodů 3 až 9) a 1890 (integrace dnešních obvodů 11 až 19) přesáhl na konci století 1,6 milionu osob. O dva roky později pak následovala regulace Dunaje jakožto ochrana před opakujícími se zničujícími povodněmi.

Most korunního prince Rudolfa se klenul přes Dunaj mezi roky 1876-1937. Dnes se na tomto místě nachází most Reichsbrücke

V souvislosti s touto regulací dostala Vídeň dva nové mosty přes Dunaj: dnešní Floridsdorfský most a Ríšský most. Na konci století přešly do komunální správy plynové a elektrárenské závody, pohřebnictví a provoz tramvají, byla zřízena městská železnice, II. vídeňský horský vodovod a domov důchodců.

Victor Adler, mistr rané socialní reportáže

Katastrofální zůstávaly naproti tomu životní podmínky dělnictva. Šestadvacet procent bytů s jedním pokojem a kuchyní obývalo šest až deset osob, přičemž nájem činil zhruba třetinu příjmu. K mistrům rané sociální reportáže, jež měly měšťany proti bídě vzburcovat, patřil mimo jiné lékař a sociálnědemokratický politik Victor Adler. Židé získali úplnou právní rovnoprávnost v monarchii díky státní ústavě z roku 1867. Zatímco v roce 1848 ve Vídni žilo pouze 7000 Židů, v roce 1913 jich už bylo asi 190 000, resp. 8,9 procent celkového obyvatelstva. Dlouhá deprese, jež přišla po katastrofálním krachu na burze 9. května 1873, prohloubila bídu malých řemeslníků, kteří, jako vždy ve zlých časech, hledali vinu u jiných – u Židů.

Politikové začali využívat této nálady pro své účely, ať už to byli němečtí nacionálové pod Schönererem nebo Luegerovi křesťaňští sociálové, kteří v roce 1895 dosáhli v městském zastupitelstvu většiny. Vzrůstající antisemitismus připravil cestu Adolfu Hitlerovi, který se v letech 1907 až 1912 stal ve Vídni fanatickým antisemitou. Vídeň ovšem učinili světovým městem právě Židé – od Gustava Mahlera až po Karla Krause, Sigmunda Freuda, Arnoda Schönberga a mnohé další.

Museum Sigmunda Freuda v ulici Berggasse

"Vykladání snů" Sigmunda Freuda

Existovala ovšem i solidární Vídeň. Viktor Adler založil v roce 1886 časopis „Gleichheit“ (Rovnost), k přelomu roku 1888/89 na Hainfeldském sjezdu „Sociálnědemokratickou stranu“ a v roce 1889 „Arbeiter-Zeitung“ (Dělnické noviny), požadoval volební právo a svobodu shromažďování jakož i osmihodinovou pracovní dobu. 1. května 1890 se ve Vídni konal první pracovní klid v Rakousku – v podobě shromáždění a průvodů. 19. století se završilo cestou ke zrovnoprávnění žen. Bezpochyby nejznámější bojovnicí za práva žen byla Vídeňanka Rosa Mayreder, která svými studiemi „Ke kritice ženskosti“ (2 Bde., 1905/1922) a „Pohlaví a kultura“ (1923) – obě vyšly v roce 1982 znovu – vytvořila dodnes aktuální sociologii pohlaví. Koncem prosince 1899 vyšel „Vyklad snů“ Sigmunda Freuda, jedno z nejvlivnějších děl 20. století. Příznačné je, že Freud první vydání tohoto spisu datoval rokem 1900.