S očekávání, že by Vídeň mohla v roce 1950 dosáhnout velikosti čtyř milionů obyvatel, se v roce 1904 uskutečnilo třetí rozšiřování obce o oblasti na severovýchod od Dunaje (dnešní 21. a 22. obdov), a to i daleko do neobydlených území. Rozšiřování z gründerské doby mělo dalekosáhlé následky: zvýšení cen pozemků, vyšší zástavbu a s nimi spjatou socioekonomickou prostorovou diferenciaci. Zároveň stoupaly požadavky občanů, neboli, slovy Karla Krause: „Od města, ve kterém mám žít, požaduji toto: asfalt, čištění ulic, klíče od domovních dveří, teplovzdušné vytápění, vodovod s teplou vodou. Sam jsem pohodlný.“

Ale všechno bylo jinak, krásné plány do budoucnosti se rozplynuly, Vídeň prožívala poslední dny c. a k. monarchie – a vzkvétala. Hugo von Hofmannsthal se pokoušel najít nový jazyk, Arthur Schnitzler publikoval svůj „Rej“, Karl Kraus vydával časopis „Die Fackel“ (Pochodeň), kolem Joseph Maria Olbrich, Otto Wagner a Gustav Klimt stáli u zrodu vídeňského hnutí „secessionismu“, později pojmenovaného „secese“, odtud vzešla i „Wiener Werkstätte“, založená univerzálním umělcem Kolomanem Moserem. Umění posiluje. Koncem listopadu 1905 se ve Vídni konala dosud největší demonstrace. Na 200 000 lidí požadovalo na podnět sociálních demokratů zavedení všeobecného, rovného volebního práva.

Vídeňská secese. Přímo na vzniku budovy se spolupodíleli umělci jako Gustav Klimt, Koloman Moser a Josef Hoffmann. Secesní umělci se "odštěpili" z kruhu vídeňských umělců Wiener Künstlerhaus, který jim připadal velice konzervativní. Toto "odštěpení" je v překladu zmíněná secese

Vídeň v posledních dnech monarchie

Dvůr požadavkům kladeným v zásadě už od roku 1848 ustoupil; výsledkem všeobecných voleb mohlo být oslabení nacionalistických sil. 26. ledna 1907 císař konečně zákon o zavedení všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva v Rakousku schválil – ovšem platilo jen pro muže. {img2}Požadavek zavedení volebního práva pro ženy zůstal nevyslyšen až do roku 1918.

Habsburská říše dosloužila, na jejím konci přišla první světová válka, vyvolaná zavražděním následníka trůnu Franze Ferdinanda v Sarajevu. Bezprostředně po vyhlášení války Srbsku dne 28. dubna 1914 vydalo Rakousko-Uhersko cenzurní opatření proti médiím: stále častěji pak vycházely noviny s částečně bílými stránkami. Císař Franz Joseph sice ve svém manifestu „Mým národům“ ještě prohlásil, že si je „v tuto vážnou hodinu“ plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí, ovšem netušil, že válka bude trvat více než čtyři roky, vyžádá si 10 milionů obětí a zpečetí zánik rakousko-uherské  monarchie.

Císař Franz Joseph 21. listopadu 1916 po 68 letech vlády zemřel, a s ním i „svět včerejška“ – na tom nemohl nic změnit ani jeho následník císař Karl I. Konec monarchie, vyhlášení republiky, se uskutečnilo 12. listopadu 1918. 

Vlevo: císař František Josef v roce 1910, po 62 letech na trůně! Vpravo: vyhlášení republiky "Německé Rakousko" na Franzensring  v roce 1918